Interview s Jaro Kulikem 4.Dan
Začátkem letních prázdnin se uskutečnil mezinárodní seminář WORLD BUDOSAI IOGKF (International Okinawa Goju-Ryu Karate-Do Federation), který se koná jednou za 4 roky na japonském ostrově Okinawa, letos již po šesté. Mezi účastníky z celého světa měla na této ojedinělé akci i Česká republika poprvé svého reprezentanta. Jeho jméno je Mgr. Jaroslav Kulik (4. dan IOGKF). Pan Kulik je oficiálním představitelem IOGKF v ČR, členem Kolegia yudansha České asociace Okinawan Goju Ryu Karate Do a předsedou v jedné osobě. Po návratu zpět domů jsme společně uskutečnili exkluzivní rozhovor pro všechny čtenáře časopisu Bojová umění – Fighter´s magazínu a fanoušky tradičního karate. Posuďte sami.
Tak jak se cítíte po návratu domů do Česka? Děkuji, cesta byla poněkud delší, netrávím tolik hodinv letadle běžně, ale let byl klidný. Horší to bylo s časovým posunem, 7 hodin je znát a co se týče podnebí, tak jsem déšť v ČR vítal s otevřenou náručí, i poněkud chladnější teploty. Tam se člověk potí i ve spánku nebo ve vodě.
Na úplný začátek našeho interview, kde se u vás poprvé vzala myšlenka odletět na ostrov Okinawa? Můj sen, odletět na Okinawu, je asi snem každého zainteresovaného karatisty, a reálných rozměrů začal dosahovat poté, co jsem vstoupil mezi mistrovské stupně a více přišel do kontaktu se zahraničními mistry. Karate cvičím už skoro 20 let a vedle mého zaměstnání středoškolského profesora je mojí každodenní náplní.
Sen se stal skutečností jako v pohádce, kdy jsem dostal zpáteční letenku na Okinawu od svých maturantů jako dárek a poděkování za čtyřletou spolupráci a přátelství, čím mi usnadnili spoustu věcí a moje náklady značně klesly. Pak už to bylo snadnější, zaregistrovat se na Budosai, najít si ubytování. Hodně mi pomohla moje rodina i mí přátelé z mého dojo a asociace, přátelé ze zahraničí. Rád bych jim tímto ještě jednou všem poděkoval.
Počítám s tím, že jste na Okinawu přiletěl dříve kvůli aklimatizaci, nebo se pletu? Ano, měl jsem v plánu tam jet dřív, jelikož jsem nechtěl podcenit aklimatizaci, jak jsem řekl, je tam o 7 hodin víc. Letěl jsem z Prahy do Vídně, odtud do Taipei, a pak do Naha, hlavního města Okinawy. Let byl prvním dobrodružstvím, Asie je opravdu nekonečná a impozantní. Odletěl jsem ráno v 9 hodin z Prahy a přiletěl jsem na druhý den kolem poledne do Naha, kdy jsem hned při vystoupení dostal tepelnou facku a vlhkost vzduchu byla neskutečně vysoká. K letu snad jen něco z mála postřehů – poslední let do Naha z Taipei byl úsměvný tím, že jsem tam byl snad jediný z europoidní rasy a všichni po mně pokukovali zvídavě.
Jak jste se domlouval? Mluvil jste anglicky, nebo snad japonsky? Moje komunikační schopnosti se na Okinawě omezily na angličtinu, ale je pravda, že jsem jejich běžné fráze rychle pochytil, ostatně je používáme zcela běžně v dojo, jako arigato gozai mas, onegai šimas a jiné. K tomu jsem začal přidávat klanění se a myslel jsem si, že jsem zapadl. Lidé tam jsou věčně usměvaví, úslužní a jde z nich respekt zároveň. Určité věci jsou pro ně otázkou cti a etiketa a respektování hierarchie nejen v dojo je pro ně samozřejmostí. Dalo by se o tom psát hodně.
Pokuste se prosím svými slovy popsat den po dnu, jak na vás Okinawa zapůsobila? Jelikož jsem byl ubytovaný v místním penzionu Hakuseisou, který byl součástí obytné čtvrtě domorodých obyvatel a stál 2 minuty chůze nedaleko od proslulé Kokusaidori, nejrušnější a nejtradičnější ulice Naha, tak jsem vstřebával atmosféru každým smyslem, každým okamžikem. První den jsem se vydal hned najít Honbu dojo Senseie Morio Higaonny, co se mi povedlo za krátkou chvíli, kdy jsem bloumaje po úzkých uličkách byl osloven místním, jestli hledám dojo, a hned mě s úsměvem nasměroval. Se zatajeným dechem jsem ho objevil a tušil, že tam prožiju neopakovatelné chvíle, což se později ukázalo pravdou. Seznámil jsem se za svůj pobyt s mnoha přáteli z celého světa, ale co se týče Japonců, přestože jsou na první pohled přátelští, nebylo jich až tolik. Rozhodně bych zmínil Senseie Kuramota (6. dan) a Senseie Ueharu (8. dan), osobní žáky Senseie Higaonny, kteří byli velice přátelští, a strávil jsem s nimi nejednu chvilku i mimo dojo. První týden jsem navštěvoval Honbu dojo a připravoval se na zkoušky, které jsem hodlal dělat na Budosai, někdy ráno v půl sedmé, někdy v poledne, to byly tréninky pod vedením Senseie Lindy Marchant (6. dan), se kterou se známe už ze setkání u nás v ČR, a pak večerní tréninky, které vedl Sensei Kuramoto nebo Sensei Higaonna. V mezidobí jsem se toulal ulicemi a snažil co nejvíce postřehnout z místního života nebo jsem odpočíval a připravoval se na další trénink. Pak přišla Budosai.
Jak probíhala letošní mezinárodní setkání World Budo Sai 2012? Jelikož jsem se znal s Angličany z Honbu dojo, kteří patřili mezi pomocníky organizátorů, tak jsem měl přístup téměř všude, navíc mi hodně pomohl status oficiálního zástupce státu. Po registračním prvním dni jsme napočítali 36 zemí a přes 550 účastníků z celého světa. Pár obličejů jsem znal z evropských gasshuku, pár jen z internetu, nicméně se vše změnilo v průběhu společně tráveného času počínaje zahajovací párty, tak v dojo v krásné hale Budokan nebo na konci akce na Sayonara party. Budosai byla rozdělena do 5 výukových dní, kdy byl použit tradiční model naší organizace – v rámci jednoho dne 5 hodinových bloků, každý s jiným instruktorem. Například hned první trénink začal v úterý v 8 ráno pro 3. dan výše, kdy byl pod vedením Senseie Morio Higaonny (10. dan) a probírala se kata Sanchin. Poté byl společný nástup a rozcvička Junbi undo pod vedením instruktora, první padla na Senseie Bakkiese Laubschera (8. dan), která byla svižná a trvala půl hodiny. Pak se ujal slova Sensei Higaonna a cvičily se základní techniky kihon a kihon ido, kdy se nasazení stupňovalo, a po půl hodině jsme všichni lapali po dechu a dívali se na něj dopředu v transu. Jeho nezapomenutelné „mo ičido“ (ještě jednou) mi zní i teď v uších. Pak přišly na řadu výukové bloky, kdy jsme byli rozděleni do výkonnostních skupin dle technického stupně a lektor se nám věnoval hodinu se svým připraveným programem, ať už to byla určitá kata, její aplikace různé formy zápasu, kihon ido. Jako zpestření byli přizváni čínští mistři z Fuzhou, kolébky karate, odkud si Sensei Chojun Miyagi přinesl první poznatky k vytvoření pozdějšího Goju Ryu, takže se pod jejich vedením cvičily starobylé katy Sanchin apod. Na konci prvního dne byly zkoušky na mistrovský stupeň, kterých se účastnilo přes 40 uchazečů, bohužel ne všichni patřili mezi šťastné absolventy. Nad správností dohlížela trojice nejvyšších instruktorů – Sensei Morio Higaonna (10. dan), Sensei Bakkies Laubscher (8.dan) a Sensei Kazuo Terauchi (8. dan), byli jsme rozděleni na dvě skupiny uchazečů, od 1. – 5. danu a od 6. – 8. danu. Sám za sebe mohu říct, že přesto, že jsem se zodpovědně připravoval a navštívil v průběhu posledního roku několik evropských seminářů a měl nutné doporučení od Senseie Ernieho Molyneuxe (8. dan), tak pocit z upřeného zraku dohlížející trojice mě nijak nenechal chladným a byl to neopakovatelný pocit. Teď už s klidem mohu říct, že jsem zkoušku absolvoval zdárně a vracím se jako 4. dan. Výukové dny se opakovaly ve stejném duchu, akorát první lekce od 8 hodin byly s přibývajícím dnem přístupné od vyššího stupně, tj. 4. dan, 5. dan atd. v odpoledních hodinách se konaly tři výjimečné přednášky, jedna Senseie Shuichi Aragakiho (10. dan), posledního žijícího žáka Senseie Chojuna Miyagiho, která byla o demonstraci kata a vzpomínky na něj, druhá byla se zenovým mistrem a učitelem Senseie Higaonny, Sogenem Sakiyamou Roshim, který měl velice zajímavou filosofickou rozpravu o skloubení zenu a karate, o tandenu. A třetí byla s profesorem z čínské univerzity, panem Hu Jinhuanem, o původu a rozdělení čínského bojového umění, které bylo zpestřeno demonstrací jednotlivých stylů. Dalším bodem, který stojí za zmínku, je moje účast na setkání oficiálních zástupců a šéf instruktorů zemí IOGKF, kde se probírala nová struktura, která bude oficiálně oznámena v blízké budoucnosti a dostala zajímavé koncepce. Být svědkem této historické události mi bylo ctí, stejně jako návštěvy celé skupiny na pozvání Senseie Higaonny k hrobu jeho učitele Senseie Anichi Miyagiho, kde měl proběhnout pietní ceremoniál. Celé Budosai vygradovalo nádhernou přehlídkou Budoshow, kde se předvedli všichni mistři IOGKF a čínští hosté a člověk jen mohl zjistit, že ho ještě čeká hodně práce, ale že může být pyšný na to, že patří do rodiny IOGKF, co se projevilo i přátelskou atmosférou na závěrečné Sayonara party, kde byly mimo jiné vyhlášeny výsledky zkoušek a na závěr, po poděkování organizující země na čele se Senseiem Higaonnou, příjemná nálada gradovala poté v místních barech v celém Naha.
Co říkáte na charisma velmistra Morio Higaonny (10. Dan)? Respekt, úcta a charisma jsou neobsažitelné. V Honbu dojo cvičí kolem 40 lidí, v první řadě 6., 7. dany, kiai, křik a tvrdá technika, cákající pot, kaluže pod námi, najednou se objeví ve dveřích Sensei a všichni se zastaví, je ticho, upřené výrazy obličeje na něj a poklonění se. Následné ticho, jako by nikdo nedýchal, až dá povel s úsměvem pokračovat nebo vede tréninky sám. Tréninky Hojo undo pod jeho vedením byl asi nejtěžší zkouškou na mé posavadní cestě a po jejich skončení jsem byl naprosto vyčerpaný. Když jsme se viděli prvně v Dojo v úterý v poledne, hned si všiml, že jsem nový a přivítal mě podáním ruky. Měl jsem pocit, že držím medvědí tlapu, tak velkou, silnou a otlučenou. Když jsme se loučili na Sayonara party a já mu děkoval za všechno, s úsměvem mě pozdravil a vyzval, ať se někdy určitě vrátím. Respekt, úcta a charisma jsou neobsažitelné.
Byl jste se také podívat na místo, kde je pochovaný žák Senseie Chojuna Miyagiho a pokračovatel jeho myšlenky, Sensei Anichi Miyagi (10. dan), učitel současné legendy Senseie Morio Higaonny? Byl jsem pozvaný se všemi zástupci států na pietní ceremoniál na počest jeho učitele, Senseie Anichi Miyagiho (10. dan), který byl jedním z posledních žáků Senseie Chojuna Miyagiho, zakladatele Goju Ryu. Cestovali jsme společně na sever cca 2 hodiny a akce se účastnila i žena zesnulého Senseie. K hrobu byla dána kytice a za každý stát zapálená tyčinka, kdy jsme mu pak společnou modlitbou vzdali hold a poděkovali za předanou myšlenku Goju Ryu. Bylo to velmi působivé a cokoliv navíc k tomu jsou jen zbytečná slova.
K nám do redakce se doneslo, že i v České republice nezahálíte. Co se vám podařilo a co byste mohl čtenářům vyzdvihnout? Naše organizace CAOGK (Česká asociace Okinawan Goju Ryu Karate Do) dostála v poslední době organizačních změn, nicméně působí na území ČR od roku 2001a jejím jádrem je silný tým mistrovských stupňů, který se neustále zdokonaluje a rozšiřuje členskou základnu. Každoročně pořádáváme mezinárodní gassshuku (semináře) se zahraničními lektory, na které dojíždí přátelé z různých koutů Evropy, letní kempy pro děti a mládež v období letních prázdnin, národní semináře v přírodě, u moře nebo na horách a jiné. Jako velký úspěch pokládám taky začlenění našeho karate do konceptu výuky tělesné výchovy na vysokých školách v Brně a v Praze a rozrůstající se řady našich cvičenců v našich klubech v J. Hradci – Okinawa Karate Do TJ Slovan, v Telči – TJ Sokol Telč Oddíl tradičního karate, v Brně – Antei Dojo Brno a v Praze – Shinzato Dojo Praha.
Co plánujete, pane Kuliku do budoucna? Chcete se na Okinawu opět vrátit? Rád bych zmínil fakt, že se blíží nová sezona 2012/2013, kdy se objevují noví uchazeči o karate, a tímto bych je rád pozval do již zmíněných dojo, kde se budou konat nábory. Celý rok je plný akcí, o kterých všechny informujeme na našem webu: www.iogkf.cz Určitě připravujeme další mezinárodní seminář, který bude již 10. v pořadí a měl by se konat pravděpodobně v Praze, vše je však v jednání. Co se týče mé druhé cesty na Okinawu, vůbec o ní nepochybuji a těším se, až tam poletím opět, tentokrát bych však rád s přáteli a svými studenty, kdo ví.
Závěrem, co byste chtěl našim čtenářům vzkázat? Jsem ještě mladý, abych rozdával moudra, přesto si myslím, že neexistuje lepší nebo horší bojové umění, karate… všechno je o lidech, o učitelích. Když se ctí pravidlo Dojo Kunu: Respektuj druhé!, máme pak ten svět mnohem jednodušší. Nikdy není pozdě začít, Sensei Kuramoto má osobního žáka, který začal před třemi lety, bylo mu 69… První rok se učil jen přesuny, dnes v 72 letech cvičí katy. Karate Do je opravdu cesta. Děkujeme panu Jaroslavu Kulikovi, že se podělil o své zážitky z kolébky tradičního karate, čímž Okinawa dozajista je. Přejeme hodně štěstí a pevně věříme, že se opět na Okinawu vrátí!